Anlia - Fantasy povídky na FB

Anlia.cz

Moje výtvory

úterý, 4.11.

4.11.2014 11:55

Co se tak dívám, naposledy jsem tady byla v srpnu! To je naprosto neomluvitelné a já proto nebudu vymýšlet žádné důvody, proč jsem tady nebyla. Tedy snad až na jeden, který se týká mého únosu. Jistě budete souhlasit, že za okolností, kdy se člověk bojí o holý život a život svých přátel nemá právě myšlenky na to, kdy naposledy dal příspěvek na internet.

Ale hezky po pořádku, skončila jsem u toho, jak mě Petr donutil, abych mu slíbila, že půjdeme na čarodějnický sabat. Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec na začátku září jsme se vydali za město, do jednoho z lesů nedaleko Českých Budějovic.

Naštěstí počasí celkem vyšlo, stačil mi svetr a džíny, abych nedrkotala zuby. Sabat čarodějnic se konal na kraji lesa, kde byla mýtina, tráva vysoká skoro po kolena a já děkovala tomu nahoře, že nejsem alergik. Ženy a muži postávali v hloučcích a vypadalo to spíš jako party než cokoli organizovaného.

Než přišel ON. Vypadal celkem nenápadně, v tmavých džínách a černém triku s dlouhým rukávem, rukami v kapsách a na tváři neproniknutelný výraz. Stačil mi na něj jediný pohled, abych věděla, že je něco v nepořádku. Přes páteř mi přeběhl mráz a já věděla, že jsem sem neměla chodit.

Podívala jsem se na Petra, který stál vedle mě, zda to také cítí a ví, o koho se jedná, ale on se usmíval, měl oči n vrch hlavy a všechno hltal pohledem.

„Měli bychom jí,“ naklonila jsem se k němu a co nejtišeji jsem špitla. „Prosím, musíme jít.“

„Teď?“ nechápal a ignoroval moje zoufalství v hlase, „vždyť to až teď začne být zajímavé.“

Polkla jsem a opatrně jsem se podívala směrem k mladému muži, mohlo mu být kolem 25 let a díval se přímo na mě.

„Prosím,“ zatahala jsem ho za ruku, ale Petr to ignoroval. Stejně jako všichni ostatní se díval s úctou na nově příchozího – na Luxe. Ve škole nám vyprávěli o Luxech, kteří svou mocí přitahují nevinně lidi, vysávají z nich život a oni jsou jim vděční za to, že jim věnoval svou pozornost. Mimoděk jsem si vzpomněla na Erika. On by nebyl ničeho takového schopný, nebo byl?

Zaplašila jsem myšlenky a schovala se do zákrytu za Petra. Nebylo to moc hrdinské a vlastně ani  moc platné, ale mě to pomohlo.

„Přátelé,“ začal rozšafně a rozpřáhl ruce, aby naznačil, že mluví ke všem, „jsem poctěn, že jsme se sešli v tak hojném počtu. Na dnešní noc jsem připravil speciální program.“

Mezi lidmi projelo vzrušení, dívali se po ostatních a odhadovali, zda nevědí něco více. Všechny pohledy se dychtivě vrátily k muži, který se opět díval mým směrem. V duchu jsem se pomodlila. Třeba neví, že jsem čarodějka, jsem ještě učeň a určitě by mě nechtěl zabít přede všemi. Najednou jsem si uvědomila, že by mě nemusel zabíjet, stačilo by, kdyby to navázal jako rituální obřad a můj prach… opět jsem si vzpomněla na Erika. I jen zrnko mého magického prachu mu mohlo dát moc, po které toužil. Ale tohle nebyl Erik, který by mi neublížil, tohle bylo monstrum.

„Nyní vyberu někoho z vás, aby se mohl se mnou podílet na zázraku.“ Začal přecházet kolem nashromážděných lidí a mě bylo úplně špatně z toho, jak se všichni dychtí stát jeho obětí. Už jsem se na to nemohla dále dívat. Otočila jsem se na patě a rozběhla jsem se pryč.

Neměla jsem to domyšlené tak daleko, abych se zabývala tím, že mě sem přivezl Petrův kamarád, že nevím, kde pořádně jsem, ani jakým směrem jsou České Budějovice. Prostě jsem běžela, abych se od něj dostala.

Neotáčela jsem se, zda mě někdo sleduje nebo ne, ale za mnou jsem neslyšela nic, než utichající hlas muže, který se chystá někomu zkrátit život. Myslela jsem na Petra, lapeného v jeho moci a zalitovala jsem, že mě neposlechl. Kladla jsem si otázku, co je s ním nepořádku. Jak to, že nevěděl, že umí kouzlit? Jak to, že ho tak snadno zmanipuloval, když já jsem hned poznala, že je něco špatně? Musel to cítit!

Doběhla jsem na silnici a rozhlédla jsem se, jakým směrem se mám vydat. Vpravo. Rychle jsem pospíchala, a když zastavilo auto s dvěma důchodci, naskočila jsem dovnitř, ani jsem nad tím nezaváhala. Cestu jsem sotva vnímala, starší paní byla příjemná a nijak na mě netlačila, abych se podělila o to, co jsem tam dělala. Vystoupila jsem na náměstí a s díky se rozloučila.

Doma jsem nemohla dlouho usnout, stále jsem kontrolovala telefon, jestli nemám zprávy od Petra, ale nic. Nad ránem jsem usnula a druhý den ve škole se mi konečně ozval.

„Co se stalo? Hledal jsem tě, když to skončilo, ale nikde jsem tě nenašel. Proč jsi na mě nepočkala?“

Zírala jsem na zprávu, naprosto nechápající. To si nevšiml, jak jsem utekla?

Svírala jsem telefon a nevěděla, co napsat. Nakonec jsem to zkrátila jen na: „Jsem v pořádku. Můžeme se sejít?“

Petr na mě čekal po škole a vypadal stejně jako kdykoli před tím. Vzal mě do náruče a já vděčně vdechovala jeho vůni. Tolik jsem se o něj bála. „Jak se ti to líbilo?“ zeptala jsem se neurčitě.

„Byla to paráda. Jak se ten muž vznášel ve vzduchu? A pak to světlo? Páni, chtěl bych to taky umět.“

„Hm,“ zamručela jsem a trochu jsem se od něj odtáhla. „Ale už tam nepůjdeš, že ne?“

„Blázníš? Už se nemůžu dočkat!“

Semkla jsem rty, ale nic jsem neřekla. Co jsem měla říct? Že tomu klukovi vysál duši? I kdyby mi věřil, možná jsem jen přeháněla. Váhala jsem. Bála jsem se o něj, ale nechtěla jsem se proto s ním hádat. Kdybych mu to řekla, jak by zareagoval?

Pátravě si mě prohlížel a sledoval můj vnitřní boj. „Děje se něco? A kam si potom zmizela? Byl jsem do toho tak zabraný, že vůbec nevím, kam jsi potom šla.“

„Potkala jsem tam kamaráda a ten mě vzal autem,“ lhala jsem, jako když tiskne. „Říkala jsem ti to, myslela jsem, že si mě slyšel.“

„To nevadí,“ zakroutil hlavou, „hlavně že se ti nic nestalo.“

„Jo a hlavně tobě.“ Zamumlala jsem. Dál jsme se o tom už nebavili a já předstírala, že se nic z toho nestalo. Pokud byl jen divákem, byl v pořádku. Ale pokud tam půjde znovu, nechtěla jsem na to ani myslet.

Konec první části z ?? No uvidíme, slibuju, že se k únosu a Erikovi dostanu brzy a jak jste určitě uhodli, všechno souvisí se vším…

Komentáře