Anlia - Fantasy povídky na FB

Anlia.cz

Moje výtvory

středa, 27.8

27.08.2014 22:53

Úplně normální rozhovor o čarodějnickém sabatu. No řekněte, kolik takových rozhovorů už jste měli vy?

„Prosím tě, pojď tam se mnou.“

Protočila jsem oči v sloup, protože jsem nechápala, jak to může myslet vážně. Jít na čarodějnický sabat? To jako vážně? Jenže Petr se pro tu myšlenku vyloženě nadchnul a mohla jsem tvrdit cokoli, on byl neústupný. A co hůř, nutil mě, abych se na té šílenosti podílela.

„Je to pitomost. Hrajou si na čarodějnice, tancujou okolo ohně a vyzívají síly světa, aby promluvily.“

„A to víš jak?“

Pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem přiznávat, že to mám z filmů. Ale vážně, co by tak mohli umět? Já jsem se jako čarodějka narodila a musela jsem do školy, abych to zvládla. I teď s tím pořád ještě bojuju a občas se mi stane nějaká nehoda. I když teď už byl dlouho klid, protože jsem se doma snažila kouzlit. Můj magický prach byl v přirozené míře a já to tak chtěla nechat. A jestliže já, pravá čarodějka umí sotva pohnout věcí, aniž bych se jí musela dotknout, co může umět nějaký sabat?

„Nevím,“ neochotně jsem přiznala, „ale ty to taky nevíš.“

„Proto to chci vědět. Tebe to ani trochu nezajímá? Co když jsou jako my?“

„O tom pochybuju.“ Zavrtěla jsem hlavou. „My jsme se tak narodili, a kdyby nebylo toho útoku, pak bych tady ani nebyla. Vlastně tady nemáme co pohledávat. A z toho vyplývá, že pokud by byli skuteční, nebyli by tady.“

„Ale my tady jsme. Já jsem ani nevěděl, že nějaký nadání mám, dokud jsem tě nepoznal. Třeba jsou stejní jako já.“

Tohle byl samozřejmě problém a nedokázala jsem pochopit, jak se to mohlo stát. Jak to, že nic nevěděl? Proč mu to doma neřekli? Jak to, že se mu nikdy nic nestalo omylem?

„Proč je pro tebe tak důležité, abych šla taky?“ zeptala jsem se nakonec.

Krásně se na mě usmál. „Nechci, abys o to přišla.“ Lehce si mě přivinul k sobě a mě se rozbušilo srdce. Byl tak blízko, vdechovala jsem jeho vůni a vpíjela jsem se do jeho měkkého pohledu. „Možná to budou podvodníci nebo třeba nebudou. Ale proč to nezkusit? Kdo může říct, že byl na sabatu?“

Poslouchala jsem ho jen na půl. Vlastně na tom nezáleželo, chtěla jsem být hlavně s ním. A co na tom, že budeme poskakovat kolem ohně? Třeba to bude zábava. Jen doufám, že nebudu muset být nahá. Ani jsem nechtěla myslet na to, co bych dělala. Vážně bych se svlékla? Před cizími lidmi? Před Petrem? I jen ta představa mi vehnala do tváře krev. Zaplašila jsem myšlenky, které se rozutekly na všechny strany s šílenými scénáři.

„Půjdeš prosím?“ vdechl mi do vlasů a mě naskočila husí kůže vzrušením.

Asi nemusím říkat, jak to dopadlo. Souhlasila jsem. Teď už stačí jen domluvit, kdy tam vyrazíme a vymyslet, co řeknu Agátě. Asi by se jí nelíbilo, kdybych jí řekla, že jdu na čarodějnický sabat. Myslím, že by mě poslala do blázince. I když možná by jen kývla a zabývala se něčím tajným, do čeho mě nechtěla zasvětit. Bylo to šíleně frustrující, mizela v noci, vracela se nad ránem. Přes den pospávala a pak zmizela na několik hodin, aniž by řekla, kam jde, nebo kdy se vrátí. Pořád byla unavená, vůbec se nezajímala o to, co dělám – což nebylo tak špatné, ale mělo to i stinnou stránku. Kapesné jsem neviděla přes dva týdny (mé úspory z brigády se závratnou rychlostí tenčily) a vážně jsem to začínala pociťovat, zvláště co přestala nakupovat jídlo. Musela jsem se o sebe postarat sama, abych neumřela hlady. Myslíte, že by si všimla, kdybych vyhladověla k smrti? Rozhodně to nechci zjišťovat, výsledek by se mi nemusel líbit…

Máte někdo zkušenosti se sabaty? – sem s nimi, ať vím, do čeho se ženu.

Komentáře