Anlia - Fantasy povídky na FB

Anlia.cz

Moje výtvory

pátek 7.11.

7.11.2014 09:53

O mém vězení ve zkratce. Bylo to děsivě nudné a otravné. Myslím, že šok už pominul, ale možná ještě přijde nějaká pozdní reakce... doufám, že ne.

S Petrem jsme se už o sabatu nebavili. Když pochopil, že mě to nijak nenadchlo, ba co víc, vždycky jsme se na toto téma pohádali, protože já jsem nechtěla, aby tam šel znovu a on tvrdil, že to byla nejlepší noc jeho života. Vyhýbali jsme se tématu jako čert kříži a čím delší doba uplynula, tím jsme se celou záležitost upozaďovali. Pokud na dalších sabatech byl, já to nevěděla a vzhledem k tomu, že jsem na něm nepozorovala žádné změny, přesvědčila jsem sama sebe, že je všechno v pořádku.

Překvapivě jsem byla na omylu a možná, že kdybych se na to upnula víc, kdybych se nevyhýbala našim hádkám, mohla bych předejít alespoň některým dalším událostem. Jak už jsem psala minule, byla jsem unesena a ještě teď se klepu strachy a vlastně i vztekem, když si na to vzpomenu.

Seběhlo se to na jedné z našich schůzek, nechci tomu říkat rande, protože jsme se nikdy nedostali dále než na letmé doteky, u kterých se mi srdce divoce rozbušilo, a přála jsem si více, ale on se k ničemu neměl. Zpětně si říkám, jestli mě to nemělo zalarmovat, že je něco v nepořádku a utíkat mílovými kroky pryč. Nestalo se a já se těšila na čas, který můžu s Petrem trávit, povídali jsme si celé hodiny, čarovali jsme (nebo jsme se o to alespoň pokoušeli) a smáli se, až mě břicho bolelo. Přiznávám, že jsem ho měla ráda – mám ho ráda, ale nestačila jsem mu propadnout natolik, jako Erikovi. Pořád jsem na Erika myslela ve skrytu duše, a i když jsem si to nechtěla přiznat, chyběl mi. Tesknila jsem po něm tak moc, že když jsem zahlédla kluka v autobusu, co měl stejné vlasy a postavu, srdce se mi rozbušilo tak divoce, že jsem myslela, že to musí slyšet všichni v mé blízkosti. Ale nikdy to nebyl on. Mé naděje se rozplývaly a já si nadávala do idiotů.

Petr byl skvělá náhražka a já se ho tak snažila nevnímat, ale občas jsem si nemohla pomoct. Vím, že to bylo nespravedlivé a možná mou odtažitost vycítil, a proto se nikdy o nic nepokusil. Teď už na tom nezáleží. Zradil mě. Vlákal mě do pasti a je jedno, zda to byla jeho vůle nebo ho někdo donutil. Prvotní rozhodnutí udělal Petr, tím že tam šel. Že se k nim přidal a stal se součástí skupiny ovládané Luxem.

Seběhlo se to rychle. Procházeli jsme se po náměstí, já si zrovna stěžovala, že mě Agáta přerazí, protože jsem dostala čtyřku z biologie, když se k nám natlačili tři muži. Začala jsem panikařit, uzavřeli mi cestu a vlastně celkem nenásilně mě zatáhli do domu, v boční uličce.

Pak si toho moc nepamatuju. Dali mi něco před pusu, po čem se mi zatmělo před očima a já se probudila o několik hodin někde jinde. Podle chladu jsem byla někde ve sklepě, ale nebylo to nesnesitelné tak, jako kapání vody, která tekla ze stropu. Na celé situaci ale bylo nejpodivnější to, že tam se mnou byla Agáta.

Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá a několikrát jsem si protřela oči, abych se přesvědčila, že nespím. Agáta se na mě dívala stejně zmateně jako já na ní, pak si dlouze povzdechla a zavřela trpitelsky oči.

„Co tady děláš? Co já tady dělám?“ vyhrkla jsem se a rozběhla jsem se marně ke dveřím, které se samozřejmě ani nepohnuly.

Agáta už mi nevěnovala ani jeden pohled. Seděla tam, s nohama u brady, rukama objímajíc kolena a dívala se nepřítomně do země.

Chtěla jsem na ni promluvit, ale nevěděla jsem, co bych řekla. Proč jsi tady? Víš, kdo nás tady zavřel? Všechno se mi najednou zdálo jako děsivé klišé. Svezla jsem se na zem a napodobila Agátinu polohu.

V tom sklepě jsme byly zavřené několik dní. Jídlo jsme dostávali tři krát denně, okoralý chléb, máslo, občas i sýr. Děkovala jsem bohu, že vedle našeho sklepení byla menší místnost se záchodem a sprchou a trpitelsky jsem přešla, že jsme dostali jen deky na spaní. Země byla nerovná a studená.

Pokud bych nepočítala nekonečnou nudu a frustrující mlčení Agáty, neměla jsem se zas tak špatně, rozhodně jsme mohly dopadnout hůř.

Samozřejmě tady byl ten háček s Luxem, který si nás choval, aby si zvětšil svou moc. Bylo mi zle, jen jsem slyšela, jak se k nám blíží kroky jindy, než když nám nesli jídlo. Krčila jsem se v koutku, ale byla to vždycky Agáta, kdo to odnesl víc než já. To ji si brali nahoru a ona se vracela úplně vyčerpaná a strhaná v tváři. To ona se třásla a křičela ze spaní a její pohled se podobal štvané zvěři.

Mně občas vzali prach, a abych byla upřímná, byla jsem jednou i ráda, protože jsem cítila, jak moje míra je značně přes čáru a neodvažovala jsem se ani přemýšlet, co by se stalo, kdybych se neovládla. Bála jsem se o Agátu, dělala jsem všechno proto, abych jí naše uvěznění ulehčila a ona dělala vše proto, aby se mi vyhnula. Po několika marných bojích, kdy se ode mě odtahovala, jsem to vzdala a uzavřela jsem se ve svém vlastním světě myšlenek.

Snažila jsem se nemyslet na to, že tam někde nade mnou je Petr, který si užívá přítomnost Luxe a neubránila jsem se myšlence, jestli ví, co se děje pod ním. Doufala jsem, že ne i když to nezměnilo můj názor, že mu to nikdy neodpustím.

Z našeho malého vězení jsme se dostali po deseti dnech tím nejvíc nečekaným způsobem.

Ale o tom zase příště…

Komentáře