Anlia.cz

Úplně celá pobledlá jsem se na něj obrátila a něco jsem nesrozumitelně zamumlala, protože jsem si velice palčivě uvědomovala, že mi musí být z úst cítit moje zvracení. Přemýšlela jsem, že bych si mohla dát peprmintovou žvýkačku, kterou jsem měla v kapse, ale naposledy, když jsem to udělala, tak se mi zvedl žaludek ještě dřív než posledně.

Kluk se povzbudivě usmál. „Jestli chceš, mám nějaký prášek.“

„To nepomůže,“ namítla jsem a snažila se mluvit odvrácená od něj.

„Jak myslíš.“ Pokrčil rameny a zvedl se, aby odešel.

„Jedině,“ rychle jsem zareagovala, protože jsem si uvědomila, že možná jede tam co já, a že by se tam nějaký kamarád hodil. „Že bys měl něco, aby mi to ucpalo nos.“ Usmála jsem se jen tak letmo, abych moc neodkryla zuby, které byly jistě celé zežloutlé povlakem od mé předchozí aktivity.

Zarazil se a pak mu to došlo. Znovu se zasmál a na rozdíl od mě odhalil řadu bílých zubů.

„Tak to bohužel nemám, ale možná bych ti přeci jen mohl pomoci.“ Pak se obrátil a odešel k autobusu a chvilku se tam s někým bavil. Pak vrazil ruce do kapes a šel do nedaleké pumpy asi se trochu občerstvit.

„Bezva,“ sykla jsem si jen tak pro sebe. „Čím dál lepší. Ten si musí myslet, že jsem úplně pitomá.“

Do autobusu jsem se samozřejmě moc nehrnula. Naopak jsem otálela venku, jak jen to bylo možné. Zápach z výfuků a benzín sice nebyl ideální, ale ta voňavka byla přímo zabijácká.

Nalezla jsem do autobusu jako poslední a když jsem se blížila ke svému místu, všimla jsem si, že už tam někdo sedí.

Na okamžik jsem zaváhala, ale vážně jen trochu. Pokusila jsem se vypadat klidně, aby se ta paní nenaštvala, a bez jediného slova jsem si nechala podat svůj batoh a vydala se uličkou nazpátek, hledat, kde je moje nynější místo.

Zarazila jsem se. Jak je tohle možné?

„Dovolíš?“ zeptala jsem se toho kluka, jak jsem se s ním bavila.

Zářivě se usmál a galantně mi pomohl zaujmout mé místo. Normálně bych z toho měla radost, ale pořád mi neuvěřitelně táhlo z pusy.