Anlia - Fantasy povídky na FB

Anlia.cz

Moje výtvory

Obsah Volba87

V ruce jí zaškubalo. Sykla bolestí.

Konečně donutila své oči, aby se rozlepily a ona zjistila, kde to vlastně je. Tak trochu tušila, kde by být mohla.

Když oči otevřela a zjistila, že je pořád ještě v lese, trochu ji to vyvedlo z míry. Čekala, že mají Bojovnice nějaký hrad, pevnost, cokoli, ale ne že ji nechají jen tak ležet, nespoutanou na zemi v lese.

Obrátila se na bok a přímo před ní se objevil malý mužíček. Pirmundík!

Znovu na něj zamrkala, jestli se jí to třeba nezdá, ale on se na ni vesele usmíval dál.

„Tak rádi vás po tak dlouhé době vidíme!“ zvolal a jako na povel se za ním vynořilo dalších alespoň padesát mužíčků.

„Já vás taky,“ broukla a zmohla se na to, aby se alespoň posadila. „Jak jsem se sem dostala?“ zeptala se nechápavě. Já myslela, že Bojovnice…“

Mávl rukou, že to byla maličkost. „Přeci bychom vás jim nedali! Taková škoda. A pak, pan Milkor by nám to jistě neodpustil.“

Anna maličko znejistěla. „To určitě.“

„Kde ho vlastně máte? Vaše přítelkyně se tu objevila chvilku před vámi, ale vašeho manžela stále ještě postrádáme. Snad se mu nic nestalo?“

„Přítelkyně?“ vyhrkla. „Jaká?“

„Teda ona to vlastně není vaše přítelkyně,“ teď mumlali jeden přes druhého. „Ona vlastně…“

„Kdo je to?“ nemohla to vydržet. Jediný, koho mohli znát, byla… ale to ne, to není možné, protože ona se sem minule dostala omylem. To prostě není možné ani trochu.

„No, taková ta blondýnka, co tady byla před dvěma lety,“ a luskl prsty.

Několik z nich se odtrhlo od shluku a odběhli někam za vysoké keře. Před sebou přivedli, koho jiného než Ditu.

Anna zalapala po dechu. To ale není možný! „Co tady děláš?“ vyjela na ni.

„To je mi teda přivítání, po tak dlouhé době konečně spolu.“

„Jak ses sem dostala?“

„To je na dlouhé povídání,“ založila si ruce na prsou a významně se podívala na pirmundíky.

Anna polkla na sucho. „Dobře, tak později.“


Komentáře k textu