Anlia - Fantasy povídky na FB

Anlia.cz

Moje výtvory

Obsah Volba65

„Ne, jste to vy. Určitě. Jak jinak byste to mohla vědět? Určitě. Jsem si tím úplně jistý. Teď když nad tím přemýšlím, já jsem se sem dostal úplně stejně, jako tenkrát vy, jen mne při tom nikdo neviděl jako tenkrát vás.“

„Kdo mne měl tenkrát vidět?“ neudržela se a přeci jen se zeptala.

„Nějakej kluk z vyššího ročníku. Tvrdil, že vás unesl velký černý mrak. Poslali ho k psychiatrovi, ale on se té představy nikdy nevzdal. Tvrdil, že si je tím úplně jistý. Že to může odpřísáhnout na cokoli.“

Anna zbledla. Snad se kvůli ní nezbláznil.

„Pak to ale po čase přeci jen odvolal, myslím, že tvrdil, že se vsadil s kamarádem, že to bude prohlašovat, nebo tak něco.“ Pokračoval ve vyprávění. „Já nevím, osobně jsem se s ním nikdy nesetkal. Když jsem nastoupil, byl v nejvyšším ročníku a jen jsem tohle slyšel. Zasmál jsem se tomu jako každý, ale teď… když jsem tady.“  Oči se mu zaleskly.

„A náhodou nevíš, co se s ním stalo potom, že?“ ujišťovala se ještě.

„Náhodou ne.“ Zavrtěl hlavou.

„Takže jste to byla vážně vy?“ zeptala se ta dívka.

Anna neodpověděla. Nemusí vědět všechno, ale lhát jim nebude.

Vypadali strašně unaveně, sotva pletli nohama, ale Anna neúprosně šlapala dál. Už byla téměř tma, když se konečně zastavila.

Jako obvykle šla sama do lesa, tam se najedla a pak se uvelebila ke spánku, nezajímalo ji, co dělají ti dva. Jediné, co bylo úplně zřejmé, bylo to, že se snaží dělat hrdinu jeden před druhým.

Anna se poťouchle usmála a zavřela oči.  Nic nehrozilo, tentokrát si byla jistá. Příští den se snad dostanou k loupugům, jen byla zvědavá, jak ji vezmou tentokrát. Asi moc dobře ne, vzhledem k tomu, jak se s nimi loučila posledně. A ty povídačky, co se kolem ní rojily, jejich vztahu asi moc neprospěly.

Usínala se zvukem křesajících kamenů za sebou. Takhle asi umřou hlady.


Komentáře k textu