Anlia - Fantasy povídky na FB

Anlia.cz

Moje výtvory

Obsah Volba5

Anna se zvedla a došla k oknu. Dívala se do klidného lesa a zatoužila být ta malá holka, co byla vyjukaná ze všech stínů. Co nemohla pochopit, jak se má nadnést.

Milkor mezitím sklidil ze stolu. Nádobí v kuchyni zacinkalo, jak ho tam neopatrně hodil.

Ani se neobtěžovala se ohlédnout. Něco jako rozbité nádobí ji naprosto nemohlo rozhodit, nic normálního ji nemohlo rozhodit a to byl hlavní zádrhel.

„Co se stane, když Bojovnice opravdu porazím?“

„Ti, co se do teď nebáli, se budou třást hrůzou.“ Poznamenal klidně a sedl si nazpátek do křesla.

„I ty?“ dala si vlasy za uši.

Milkor se nezúčastněně díval na zeď. „To nevím.“ Odpověděl po pravdě.

Anna se kousla do rtu. „To jsem opravdu tak děsivá?“

Milkor zamrkal a chytil ji za ruku. „Anno, netrap se tím. Až ta chvíle nastane, uvidíš, co máš dělat.“

Přikývla. Co jiného na to mohla říci? Vlastně jí odpověděl, že opravdu je.

Objal ji kolem pasu a vlípl jí pusu do vlasů. Dívali se na les. Všude byl klid.

Zachvěla se. Naposledy, když cítila takový klid, co ji prostupoval celým tělem, tak pak následoval šílený sled událostí, které by nejraději zapomněla.

Milkor ji sevřel ještě pevněji. „Není, čeho se bát. Dokážeš to,“ ale pak se opravil, „ehm, my to dokážeme.“

V lese se něco mihlo. Oba se naklonili, aby lépe viděli. A hned vedle další.

„Jsou tady,“ oznámila mu celkem zbytečně.

Rychle odstoupili od okna. „Jen ještě jednu věc mi řekni,“ volala na něj z kuchyně.

„Hm?“

„Jak to uděláme, až někoho potkáme? Budeme si i nadále tvářit, jako že jsem jen obyčejná tvoje manželka?“

Oknem proletěl šíp a zabodl se do místa, kde ještě před pár minutami seděl Milkor. Na okamžik se zastavili ve sbírání svých věcí.

„Já nevím,“ pokrčil rameny. „Těžko nám to někdo uvěří, ale když to tak neuděláme, budu všem jen pro smích.“

„I když to už stejně jsem.“ Dodal trpce.


Komentáře k textu