Anlia - Fantasy povídky na FB

Anlia.cz

Moje výtvory

Obsah Volba22

Anna si povzdechla. Jak se jí někdo může bát, když je tak měkká? Prostě ho od sebe pošle pryč a konec. Možná v příštím životě, kde bude alespoň něco normální. „Dobře, půjdeš se mnou do města, dál už ani na krok.“

„Jistě, má paní.“

„A neříkej mi má paní, vytáčí mne to.“

„A jak vám mám říkat?“

„Nijak. Vůbec se mnou nebav.“ Odsekla.

Zklamaně se na ni podíval, ale alespoň na chvilku ztichl.

Po deseti minutách velice rychlé chůze ze sebe vypravil další větu: „Vy už tady žijete dlouho?“

Anna si odfrkla. Dlouho. A dobrovolně, což je na tom to nejhorší. Nahlas však řekla: „Hm.“

„Od narození?“

„Ne.“ Zavrtěla hlavou a uhnula trochu z cesty, aby se co možná nejpravděpodobněji vyhnula dvěma menším šelmám, co stály na mýtině a větřily kořist. Nač být zbytečně krvelačná?

„Páni,“ nadchnul se hned. „A to budu taky tak dobrý jako vy, jo?“

Anna nakrabatila ústa. „To záleží jen na tobě.“ Připadala si jako nějaká stará ženská, co rozdává rady mladším a nezkušenější. Jenže ona ještě rozhodně nebyla stará, ani v nejmenším, celý život měla ještě před sebou a co z toho? Všechno se jí zbortilo jako domeček z karet. Neměla už nic. Jen své schopnosti, kterých by se nejraději vzdala. Úplně by si vystačila s nadnášením.

„A naučíte mne to?“ chtěl vědět.

„Ne, nemám na to čas.“ Řekla mírně, nechtěla působit namyšleně, i když asi přesně tak působila.

„Aha,“ poklesla mu brada. „To je škoda. Zdála jste se být celkem sympatická.“

Anna se začervenala. Vůbec nevěděla, co je zač, ale v té chvíli si získal její sympatie. Už tak dlouho neslyšela něco tak bezelstného, tak upřímného. S Milkorem se v posledních měsících jen dohadovali, co jak kdo udělá a neudělá. Vyhýbali se, mluvili jen o banalitách všedního dne.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se, aby ukázala, že umí vyjít i vstříc.

„Dan. A vy?“


Komentáře k textu