Anlia - Fantasy povídky na FB

Anlia.cz

Moje výtvory

Obsah Volba173

„Děkuji,“ přikývla znovu Anna. „Moc to pro mne znamená. Jsem vám zavázaná a udělám cokoli, vážně.“

Lékař se na ni usmál. „Ještě mi neděkujte, ještě nemáme vyhráno.“

Přikývla. Pozorovala oheň a nezbývalo jí, než se modlit. Cítila, jak se na ni upírají pohledy. Nemohla to snést, byla na to příliš vyčerpaná.

„Promluvíme si ráno,“ navrhla a oni přikývli. Pak zašla do provizorního přístřešku, kde už ležely její děti. Potlačila slzy a lehla si vedle Tomáše. Chvilku se neklidně převalovala a pak konečně usnula. Měla lehké spaní, všechno ji pořád budilo a navíc se snažila nenadnášet. Nechtěl na sebe poutat ještě víc pozornosti, než bylo nutné.

Nakonec se probudila těsně před svítáním. Podívala se na své děti a zjistila, že se jejich stav nezlepšil. Mrzutě vyšla před chýši a sedla si k vyhaslému ohni.

Dlouho tam čekala, aniž by se pohnula, než se všichni probudili. Když vyšli ven, ležel vedle ní meč, který poprvé rozkouskovala.

Muž, kterému patřil, si ho podezřívavě prohlížel, zkusil s ním mávnout, dokonce zkusil i jeho ostrost a pak si ho s pokýváním strčil za pas.

Sedl si vedle ní, stejně jako ostatní.

Ani se na ně nepodívala. Jen se dívala do uhlíků, které mezitím stačila rozfoukat, a nyní před ní doutnal malý plamínek.

Mlčeli a pozorovali ji.

„Jak je jim?“ zeptala se lékaře, který vyšel jako poslední.

Muž svěsil ramena. „Dívka má velké šance, ovšem hoch…“

Anna se kousla do rtu. „Co?“ zašeptala.

„Ještě je moc brzy na nějaké závěry.“ Odmítl odpovědět, ale Anna na něm poznala, že je to velice vážné. Pořád se uklidňovala tím, že ještě nezemřel, že je stále ještě naděje.

Povzdechla si. Čekala a pozorovala, jak opět opékají maso.

Vypadalo to, že se jí bojí na něco zeptat.


Komentáře k textu