Anlia - Fantasy povídky na FB

Anlia.cz

Moje výtvory

Obsah Volba152

Klika cvakla a pak už ji někdo objímal ze všech stran. „Anno, jsem tak ráda, že jsi tady, ani nevíš jak. Tolik se o tebe bojím.“

Anna se usmála. „Musím odejít. Mám tě ráda.“

„Ne!“ chytila ji za zápěstí. „Nikam nechoď! Doma jsi přeci tady!“

„Je mi to líto.“ Pak jí dala pusu na tvář. „Nechci to ještě zhoršovat. Myslím, že tentokrát je to naposledy.“

„Ne!“ matka ji držela, snažila se ji nepustit ven. Křičela, naříkala, prosila. Všechno marně.

Anně, jako by v hlavě zůstala jediná myšlenka. Musí odsud. Kamkoli, hlavně nesmí zůstat tady.

U vchodových dveří se zastavila. Pokud vyjde, už se nevrátí, i kdyby si ji nezavolali. Nevrátí se, raději umře, než žít s pomyšlením, že už je nikdy neuvidí, že neví, co se s nimi stalo.

Zhluboka se nadechla a noha se dotkla betonu, pokrývajícího jejich chodník.

Šla bezmyšlenkovitě, neuvědomovala si, kolik je hodin, kde je, kam jde. Věděla, že dokud je venku, pak má šanci dostat se pryč, jinak ne. Jak dlouho to vydrží jen tak jít?

Chodila celou noc, slunce vystřídalo měsíc a ona byla stále na Zemi. Telefon zahodila kdesi na půli cesty. Tam, kam se chystala, ho stejně nepotřebovala. Ať už to bylo kamkoli.

V hlavě měla úplně prázdno. Čím víc se na ni lepila představa, že skončila, že se právě naplnil její osud a že se už skutečně nevrátí. Že hrála a prohrála, že odtud už není cesty zpět. Nelitovala ničeho, co ji potkalo, jen ještě jednou chtěla pocítit tu moc. Nyní by to udělala jinak, začala by znova. Ale k tomu potřebovala šanci. Ještě jednu, poslední šanci.

Bylo poledne. Stále měla ve tváři ten šílený výraz. Dívala se před sebe a šla velice strojeně. Jen jednou se zastavila a to na mostě, přes divokou řeku. Chvilku si představovala, že by opravdu mohla skočit. Nějaký muž ji odtamtud odtáhl a ona se vydala dál na cestu.


Komentáře k textu