Anlia - Fantasy povídky na FB

Anlia.cz

Moje výtvory

Obsah Volba15

Chtěl jí poděkovat, ale měl tolik rozumu, že mlčel, alespoň do té doby, než uslyšel, jak jejich velitelka zuří a nadává jim, že jsou naprosto neschopné.

Jako zpráskaní psy se za ní vraceli.

„Díky,“ řekl, když si myslel, že už je nemůže nikdo slyšet.

Anna znovu sykla a modlila se, aby byly tak vzteklé, že už nedávali pozor. Jenže, jak se zdálo, právě na to čekaly.

Okamžitě byly pod jejich stromem a volaly: „Víme, že tam jste! Okamžitě slezte dolů, jinak…!“

„Jinak co?“ zavolal na ně ze shora.

Anna opět protočila oči v sloup.  

„Jinak si tam pro vás dojdeme!“ odpověděli po krátkém zaváhaní.

„Tak pojďte!“ vyzval je.

Anna si založila ruce na prsou. Možná se do toho neměla montovat. Byla to chyba. Těžko plakat nad rozlitým mlékem.

Chvilku se domlouvaly a Anna jasně slyšela, jak se domlouvají, že teď tam lézt nemohou, že by je tak možná shodili a že neví, kdo to byl, kdo ho zachránil. Může být nebezpečný. Je jen zázrak, že všechny jen omráčil, podruhé už by se nemusel ovládnout.

Anna se ušklíbla. Aspoň, že je nenapadlo, že to bylo ona.

Nakonec se domluvily, že počkají, až se setmí, aby na ně nebylo tolik vidět a že jich poleze víc. Že tak mají větší šanci na úspěch.

Anna se tedy uvelebila na větvi. Nemělo cenu teď nic podnikat. Až se setmí, bude mít výhodu a snáz jim proklouzne.

„Cha, věděl jsem, že si sem netroufnou!“ zvolal vítězně muž a uvelebil se naproti Anně.

Tak si ho alespoň mohla prohlédnout. Co ji zaujalo na první pohled, byly jeho oči. Měl je krásné, jasně modré s dlouhými řasami. Černé polodlouhé vlasy, strniště a rovné bílé zuby. Postavu měl celkem svalnatou, ale oproti Milkorovi to nic nebylo.

Pak svůj pohled stočila jiným směrem, aby si nemyslel, že ji nějak zajímá. Naopak. Musí se ho zbavit. Co by s ním asi tak dělala?

„Smím vědět, komu vděčím za pomoc?“ zeptal se.


Komentáře k textu