Anlia - Fantasy povídky na FB

Anlia.cz

Moje výtvory

Obsah Volba109

Pak dorázovala vztekle ke dveřím a jediným mocným kopnutím je vyrazila z pantů. Pochodně se rozzářily, jako by je někdo polil alkoholem. Ozvala se ohlušující rána, spíš jako by je nechala vybouchnout. Rozhlédla se po chodbě a hledala dívky.

Zaposlouchala se do hluku, který z ničeho nic propukl v hradě.

„Ta svině,“ sykla a vyrazila dolů na nádvoří, kde se to jen hemžilo dívkami, které se jí nesnesitelně pletly pod nohy.

Potlačila nutkání je odhodit do všech stran a vyběhla ven.

Slyšela, jak Dita sténá, ale pak to přestalo. Byly v podzemí, a Anna je nemohla ani vidět ani slyšet.

Vztekle kopla do vzduchu. Tohle si někdo pekelně odskáče!

Snažila se, si zachovat klidnou hlavu a nemyslet na to. Musí je okamžitě najít.

„Chci s vámi okamžitě mluvit!“ vykřikla, jak nehlasitěji mohla. A pak znovu a znovu. Ptáci na hradbách rychle odletěli. Bojovnice se krčily ve stínech, nikdo ani nedýchal.

 „Pokud mne okamžitě nepřenesete, tak tady budu křičet pravdu o Bojovnicích! To by bylo, aby mne někdo neslyšel!“ vykřikla v marné snaze se k nim dostat. Už byla venku.

Pořád se nic nedělo. Anna měla slzy v očích. Slyšela, jak se tětivy luků napínají, jak vržou. Bojovnice se trochu vzpamatovaly.

„Fajn!“ a mávla rukou a zavřela oči. Nechá se zabít. Vše se vrátí do normálu. Evidentně je to buď ona, nebo ta Bojovnice. Když teď zemře, všechno se srovná. Je to jediné východisko. Slyšela, jak se šípy neuvěřitelně rychle přibližují, jak sviští vzduchem. Už byly tak blízko. Jen pár metrů a bude mrtvá. Definitivně. Všem se uleví, a když ne, pak to bude jejich problém.

První už byly u ní. Narovnala se, aby jí šípy opravdu nemohly minout.

„Jen odvahu,“ říkala si pro sebe. Bude to tak lepší. Jediné, čeho teď litovala, pár vteřin před smrtí bylo to, že už nikdy neuvidí Milkora. „Nemá to tady cenu, je to utrpení, všude mi bude lépe, než tady.“


Komentáře k textu