Anlia - Fantasy povídky na FB

Anlia.cz

Moje výtvory

Obsah Volba10

Milkor se na chvilku odmlčel. Anna začala doufat, že nad tím mávne rukou, jako už tolikrát, jenže jeho trpělivost s ní pravděpodobně přetekla:

„Anno, je mi to tak líto,“ a přikrčil se k ní. Bolelo to. Tak strašně moc.

Celá se ošila a podívala se mu do očí. Viděla v nich smutek a bolest.

„Naše cesty se musí rozdělit.“ To čemu se tak dlouho bránili, nakonec řekl tak klidně. Jako by ta byla úleva.

Věta jí proplula přímo do srdce jako rozžhavený uhlík. „Ne, to ne,“ zašeptala úplně mimo sebe. „To nemůžeš.“

„Já takhle dál nemůžu,“ pokýval smutně hlavou. „Je to pro mne příliš velké sousto. Pochop.“

„Ne, ty pochop mne! Už nemám nikoho jiného, jen tebe!“ neměla daleko k hysterii. Jen tak tak se držela nad vodou.

Jenže on jen zavrtěl hlavou. „Nebudeme to už protahovat. Oba se trápíme, tak si to přiznej!“

Teď bylo na ní, aby se odmlčela. Věděla, že má pravdu, že vlastně nemají jinou šanci než se rozejít v dobrém, dokud se nestane něco, co by oba mrzelo.

„Vrátíš se ke mně někdy?“ vzlykla.

„Miluji tě, na to nezapomínej,“ a dal jí vlasy za ucho. Pak ji políbil na její suché rty a rychle se od ní začal vzdalovat.

Chtěla ho zachytit, ještě chvilku s ním pobýt, ale byl rychlejší. „Taky tě miluju,“ řekla za ním.

Ani se neotočil.

Anna se rozplakala. To to pěkně začíná, jen co je pravda. Proč jen se to musí stávat jenom jí?

Když už se dostatečně politovala, vstala a upravila si dlouhou hnědou sukni. Nachytaly se na ni malé větvičky, které nyní vláčnými pohyby odendávala.

„Co teď?“ zeptala se spíš pro sebe, ale pak ji napadlo, že to vlastně není tak špatný nápad. Rozkřičela se na celý les a dívala se k nebi. „Co teď po mně chcete? Co mám dělat?“

Vlastně ani nečekala, že by jí mohli odpovědět, ale byla tak zoufalá, že jí nic lepšího nenapadalo. To tady má jen tak sedět a čekat, než se ji někdo opět nepokusí zabít?


Komentáře k textu