Anlia - Fantasy povídky na FB

Anlia.cz

Moje výtvory

Obsah Upíři pro Emu :  Ema78

Ema

Byla tma, když jsem se probudila. Oči jsem měla zarudlé a celá jsem si připadala, jako by mě přejel minimálně parník. Osprchovala jsem se a snažila se na nic nemyslet. Telefon jsem našla pod postelí a zavolala jsem do nemocnice Julii, ale ta už na pokoji nebyla, všichni byli na cestě domů.

Sedla jsem si na postel a bezmyšlenkovitě jsem zírala na nepřijatý hovor od Patrika a snažila jsem se přinutit do klidu. Skoro jsem ho podvedla, a kdyby to záleželo jen na mně, rozhodně bych to i dokončila. Nechtěla jsem mu lhát, ale nechtěla jsem se s ním ani rozejít, dokud si to všechno nesrovnám v hlavě. Vždycky se můžu vymluvit na to, že jsem byla pod prášky a možná to moje svědomí zvládne.

Co oči nevidí, srdce nebolí.

Asi nikdy jsem neměla zároveň takovou radost a takový strach z toho, že někdo dole zvoní. Mohl to být kdokoli, včetně Patrika, ale také to mohl být někdo, kdo mě rozptýlí a já budu moct nepříjemný hovor ještě pár chvil odložit.

Seběhla jsem dolů a nakukovala jsem do pokojů, ale Samuela jsem nikde neviděla. Ani tohle jsem nedokázala vyhodnotit ani jako dobrou, nebo špatnou zprávu.

Otevřela jsem dveře a chvilku jsem nevěřícně zírala na kluka v mém věku, s černými vlasy ostříhanými skoro na ježka, hnědýma očima a pihatým nosem. Když opadl počáteční šok, objala jsem ho a radostně jsem se smála. „Bene! Co ty tady? Psal jsi, že se možná zastavíš někdy později.“

Jeho usměvavý obličej se zamračil. „Něco se stalo, Emo. Obleč se, chci, abys to viděla na vlastní oči.“

„Děsíš mě,“ oznámila jsem mu v autě a on smutně přikývl. „Ale i tak tě ráda vidím. Ani nevíš jak.“


Komentáře k textu