Anlia - Fantasy povídky na FB

Anlia.cz

Moje výtvory

Obsah Upíři pro Emu :  Samuel47

„Na operaci.“ I přes dveře jsem mohl cítit její bolest a jeho zoufalství.

„Moc mě to mrzí, měl jsem tam být.“

„Není to tvoje chyba.“

Tak trochu taky byla, ale ne zcela. To já jsem jí měl uhlídat lépe, ale ať si Robert nemyslí, že může kašlat na mé úkoly. Ještě si to s ním vyřídím.

„Přežije to?“

„Ano,“ řekla pevně. „Ona určitě, Kryštof musí.“

Zavládlo ticho.

„Měl bys jít,“ dostala ze sebe roztřeseně. „Nechci tě tady.“

„Julie, prosím, neodháněj mě. Chci ti být na blízku, chci ti pomoct.“

Pravděpodobně jen zavrtěla hlavou, protože za okamžik vyšel Robert a vypadal jako zpráskaný pes. Klidně jsem ho pozoroval, jak se zastavil naproti mně.

„Jen do mě, nemůžeš mi udělat nic, co by bylo horší.“

Mé rysy zůstávaly dál kamenné, byl to zvyk vypěstovaný za několik tisíciletí. Nedávat najevo své city, ať je dotyčný jakkoli blízký a milovaný.

„Máš štěstí, že se jí nestalo nic horšího.“

Přikývl, neříkal jsem mu nic nového.

„Promyslím tvůj trest později, zatím tě zbavuji úkolu, vezmu si jí na starost já.“

Robert překvapeně zamrkal. „Ty osobně? Myslel jsem, že jsi tady jen, dokud se neuvolní Roxana.“

„Jak jsem řekl, postarám se o ni osobně, ty se jdi dát někam do pořádku.“

Zkroušeně se podíval k pokoji, kde seděla u postele Julie. „Nic nebude v pořádku, podělal jsem to.“

„Zvládne to.“

Sklonil hlavu. „Tentokrát ne. Ona je jiná, má naprosto jiný pohled na svět a to mě naprosto dostalo. Měl jsem to vědět.“

„Zvládne to,“ zopakoval jsem přesvědčeně a dovolil jsem si povzbudivý úsměv.

Stiskl mi rameno a odešel pryč z nemocnice, zatímco já jsem se vrátil do pokoje, Julie po mě šlehla pohledem, ale mě nemohla vyděsit. Ani jsem si nepamatoval, kdy mě naposledy něco vyděsilo, pokud samozřejmě nepočítám to, že jsem si na pár sekund myslel, že zemřela Ema.

„Kdo jste?“ nakonec si přeci jen dodala odvahy. Její oči byli zarudlé, ale vypadala odhodlaně.


Komentáře k textu