Anlia.cz

Druhá šance

Cítila jsem chuť něčeho horkého na mém jazyku, na svých pažích a nohou a nechtěla jsem vědět, co to je. Snažila jsem se tomu utéct, ale když mé tělo zachvátil oheň, myslela jsem, že je konec. Že je to poslední okamžik před tím, než opustím své smrtelné tělo a než se pohnu dál.

Každou další vteřinu jsem doufala, že už bude po všem a konečně skončí mé utrpení, ale svaly se stále stahovaly do křečí a má mysl byla na pokraji zhroucení.

Zhoršovalo se to.

A jediné, na co jsem byla schopná myslet, bylo: „Proč já?“

Ale odpověď jsem neměla.

Trvalo to celou věčnost, a když jsem otevřela oči, všechno bylo jiné, odlišné od toho, co jsem znala. Viděla jsem, slyšela a dokonce jsem i cítila jinak. Jako kdyby mě někdo vypral, narovnal a postavil znovu na svět. A chvilku jsem tomu i věřila. Podívala jsem se na své ruce, které před tím byly plné modřin, na mé nohy, které se zahojily od řezných ran, byla jsem jako nová.

Změněná. Vylepšená.

Třeba se tam nahoře nade mnou někdo smiloval.

Anebo se mi vysmál.

Podívala jsem se na dva mé společníky. Dívka a muž, oba si mě se strachem v očích prohlíželi, když jsem se zvedala, když jsem si znovu prohlížela ruce, když jsem se dotkla svých rtů.

Muž ustoupil stranou, směrem k dívce. Vypadal znepokojeně. Dívka šťastně.