Anlia - Fantasy povídky na FB

Anlia.cz

Moje výtvory

Obsah Sen :  Sen197

„Ne, chci je to to jediné, co dává mému životu smysl,“ vyhrkl rychle. „Bez ní žít nemohu, bez jejího úsměvu, jejího hlasu, jejích pohledů.“

Sklopili šípy a na jejich bezvousých tvářích se rozlil široký úsměv. „Bude nám potěšení, když vás oddáme.“

Anna se okamžitě oklepala a rozsvítila se jako vánoční stromeček. „To je báječné!“ zvolala. Pak se podívala na Mikora, ale ten byl tak vykolejený, že se ani neusmíval. Nešetrně ho praštila. „Vidíte ho?“ zvolala dramaticky. „Vidíte, jak si se mnou hraje?“

„Ale lásko, vždyť víš, že bych pro tebe udělal všechno,“ pokusil se o úsměv.

Jejich strážci si je prohlíželi velmi zkoumavým pohledem.

„Pojď ke mně,“ přitáhl si ji blíž k tělu. Teď ztuhla Anna. Možná to teď trochu přehnala. Přeci se tady nebudou teď líbat!

Vítězně se na ni díval a sklonil víc hlavu. Cítila, jak se na ni upírají všechny pohledy, včetně Gitriinýho.

Ucukla. „Ale prosím tě, tady ne,“ a začervenala se. Se sklopenýma očima to bylo dokonalé.

Bojovníci se na Milkora vrhli, jak na nějakého chlípníka. „Měl by ses ovládat.“

Jen otevřel pusu a zase ji zavřel. „Já…“

Anna se usmívala od ucha k uchu. „Je tak roztomilý, když je na rozpacích, viďte,“ skoro to vypadlo, že se štěstím rozplyne.

„Mohu vám jako první pogratulovat?“ zeptal se nejistě tlouštík.

„Ale jistě!“ zvolala. „To je tak milé.“ A třásla si z jeho tlustými prsty jako o život. Za to Milkor byl bledý jako stěna. Muži ho vzali pod pažemi a vedli ho někam do kamenného města.

„Jste tak milí,“ štěbetala Anna. „Vždycky jsem toužila po tom, se s vámi setkat, ale nebyla příležitost.“

„Také vás rádi poznáváme.“ Odpovídali odměřeně.

„Škoda jen, že tady se mnou není moje dlouholetá přítelkyně. Pohádaly jsme se a ona někam odešla a já nevím, kde ji mám hledat. Chtěla bych se jí omluvit.“ Rozhodila své sítě. „Bojím se o ni, je tak nemotorná.“ Zavrtěla smutně hlavou. „Kéž by jen potkala tak milé lidi, jako jste vy, to bych se pak o ni nemusela tolik bát.“


Komentáře k textu